Základní koncepty

Tělo a mysl

V aiki­du cvi­čí­me a roz­ví­jí­me tělo i mysl – učí­me se je pou­ží­vat při­ro­ze­ně, efek­tiv­ně, jed­no­du­še. A také se učí­me, jak dosáh­nout sou­la­du mezi tělem a mys­lí, mezi tím co dělá­me a co si mys­lí­me. Ke cvi­če­ní a syn­chro­ni­za­ci těla a mys­li nám slou­ží zejmé­na tech­ni­ka aikida.

Partneři: tori a uke

Vět­ši­na tech­nik se v aiki­dě cvi­čí ve dvo­ji­cích. Ten, kte­rý vyko­ná­vá tech­ni­ku, se japon­sky nazý­vá tori, jeho part­ner je uke (ten, kte­rý úto­čí a pak při­jí­má tech­ni­ku). Obvykle si tito dva po odcvi­če­ní čtyř tech­nik role vymění.

Cílem tech­ni­ky aiki­da není pomstít se útoč­ní­ko­vi za útok, ale obou­stran­ný roz­voj. Ve dvo­ji­ci tedy napro­ti sobě sto­jí part­ne­ři a ne nepřá­te­lé, sou­pe­ři nebo pro­tiv­ní­ci. Part­ne­ři, kte­ří si navzá­jem pomá­ha­jí růst.

Útok v aikidu

Aby tori mohl cvi­čit aiki­do tech­ni­ku, potře­bu­je útok, se kte­rým jeho tech­ni­ka bude pra­co­vat. V aiki­dě začí­ná­me obvykle s vel­mi jed­no­du­chý­mi úcho­py, kte­ré nám umož­ní cvi­čit tech­ni­ku poma­lu, a tak se ji nau­čit. Pak se při­dá­va­jí seky, na kte­rých se učí­me pohyb dopře­du a nača­so­vá­ní. A pak při­bý­va­jí pev­ná drže­ní, pří­mé úde­ry a kopy, kom­bi­no­va­né úto­ky nebo úto­ky zeza­du. Sou­čás­tí cvi­če­ní aiki­da je také obra­na pro­ti víc útoč­ní­kům nebo pro­ti zbraním.

Sou­čás­tí úto­ku je samo­zřej­mě schop­nost při­jmout tech­ni­ku − ztrá­cet rov­no­váhu a v pra­vý čas pou­žít pád, kte­rým zachrá­ní­me svo­je tělo před zra­ně­ním. Útok se dá chá­pat také jako cvi­če­ní, kte­ré nás učí pro­je­vit svůj záměr, při­způ­so­bo­vat se situ­a­ci a bez před­sud­ků při­jí­mat to, co přichází.

Anatomie techniky

Kaž­dá tech­ni­ka se sklá­dá ze vstu­pu, vede­ní a dokon­če­ní. Vstup je pře­sun těla (tai­sa­ba­ki), kte­rý tori­ho pře­ne­se z pro­sto­ru ohro­že­né­ho úto­kem na bez­peč­né mís­to, ze kte­ré­ho může kon­t­ro­lo­vat uke­ho. Násle­du­je vychý­le­ní a vede­ní uke­ho, kte­ré kon­čí jeho zne­hyb­ně­ním (osae) nebo háze­ním (nage). Do kaž­dé­ho úto­ku se dá vstou­pit něko­li­ka způ­so­by a kaž­dý způ­sob umož­ňu­je jiné vede­ní a jiné dokončení.

Začá­teč­ní­ci se učí základ­ní for­my vstu­pů a tech­nik podob­ně, jako se taneč­ní­ci na začát­ku učí základ­ní kro­ky a figu­ry. Cílem cvi­če­ní těch­to jed­no­du­chých forem není zápas, ale roz­voj těla a zís­ká­ní potřeb­ných zruč­nos­tí. Až poz­dě­ji se při­dá­va­jí nesčet­né vari­a­ce těch­to základ­ních forem, kte­ré při­ne­sou do cvi­če­ní svo­bo­du a z aiki­da se stá­vá víc a víc účin­né bojo­vé umění.

Úrovně cvičení

Tech­ni­ky se dají cvi­čit ve třech úrov­ních. Pokud jsou oba part­ne­ři v posto­ji, nazý­vá se cvi­če­ní tači waza (v posto­ji pro­bí­há vět­ši­na tré­nin­ku aiki­do). Pokud oba part­ne­ři kle­čí na kole­nou, jde o suwa­ri wazu. A pokud uke sto­jí a tori kle­čí, mlu­ví­me o han­mi han­ta­či waze.

I když se ve všech třech úrov­ních cvi­čí v pod­sta­tě stej­né tech­ni­ky ze stej­ných úto­ků, kaž­dá úro­veň má svá spe­ci­fi­ka. Tači waza umož­ňu­je svo­bod­ný pohyb v pro­sto­ru, suwa­ri waza zase roz­ví­jí sílu dol­ních kon­če­tin a správ­né pou­ži­tí boků. Han­mi han­ta­či waza zne­vý­hod­ňu­je tori­ho, kte­rý musí efek­tiv­ně pou­ží­vat svo­je tělo a výš­ko­vou nevý­ho­du kom­pen­zo­vat správ­ným vstu­pem a technikou.

Omote a ura

Téměř kaž­dá z tech­nik se dá vyko­nat dvě­ma způ­so­by − omo­te nebo ura. Omo­te je pří­měj­ší vari­an­ta, kte­rá pro­chá­zí pří­mo stře­dem úto­ku a zame­zu­je jeho pokra­čo­vá­ní, napro­ti tomu ura je kru­ho­vá for­ma, kte­rá útok pro­dlu­žu­je a vede dál až k jeho neutralizaci.
Omo­te a ura jsou dvě stra­ny téže min­ce (v našem pří­pa­dě tech­ni­ky), omo­te se obvykle pro­vá­dí v pro­sto­ru před part­ne­rem, ura za ním.

Irimi a tenkan

Iri­mi je pří­mé vstou­pe­ní, ten­kan je otá­če­ní. Iri­mi nám umož­ňu­je pře­su­nout tělo z linie úto­ku, potkat part­ne­ra a pře­vzít kon­t­ro­lu nad situ­a­cí. Ten­ka­nem se otá­čí­me tak, abychom necha­li útok pro­jít a moh­li se s ním spo­jit a vést ho. Oba pohy­by jsou sou­čás­tí vstu­pů, vede­ní part­ne­ra i dokon­če­ní tech­nik, čas­to ve vzá­jem­né návaznosti.

Zbraně v aikidó

Vel­ká část tech­nik aiki­dó bez zbra­ní pochá­zí z japon­ských bojo­vých umě­ní se zbra­ně­mi. Pro­to je cvi­če­ní se zbra­ně­mi sou­čás­tí tré­nin­ku – obvykle se pou­ží­vá dře­vě­ný meč (bok­ken), tyč (džó) a nůž (tan­tó). S těmi­to zbra­ně­mi může­me cvi­čit kaž­dý sám (pak se jed­ná o subu­ri − nácvik tech­nik nebo kata − sesta­vy), nebo ve dvojicích.

Pokud oba part­ne­ři mají zbraň, cvi­čí sesta­vy při­po­mí­na­jí­cí šerm − jeden úto­čí a dru­hý se brá­ní. Pokud má zbraň pou­ze uke, cvi­čí tori obra­nu pro­ti úto­ku mečem, tyčí nebo nožem (mlu­ví­me pak o tači­do­ri, džó­do­ri resp. tan­tó­do­ri) a tech­ni­ky kon­čí odzbro­je­ním útoč­ní­ka. Pokud má zbraň tori, uke se sna­ží zabrá­nit ji pou­žít něja­kým úcho­pem a tori pak cvi­čí tech­ni­ky aiki­do se zbraní.

Prá­ce se zbra­ně­mi nám pomá­há pocho­pit logi­ku tech­nik beze zbra­ní a navíc roz­ví­jí dob­ré drže­ní těla, sílu v cen­t­ru těla, pozor­nost, roz­hod­nost a přesnost.